Expedition to the rocks NO2

Chtělo by se říct jak utržení ze řetězu ale naopak, pořád uvázaní na laně. Jj posledních čtrnáct dní je plodných. Po expedici v Kdousove a Jevišovicích jsme minulou sobotu vyrazili víc na západ a zakotvili v Malém Beranově. Pěkná, zapomenutá lezecká oblast s menší, ale o to hezčí 20m vysokou skalkou. Počasí opět nezklamalo a jasná obloha s pražící žlutou koulí zajistila dostatečný přísun vitamínu D.   Pěkné polezení s minimem chytů ale velkým množstvím stupů odhalilo mezery v technice lezení většiny zúčastněných. Pro jističe to naopak bylo velké vzrušení na zemi. Skála se nachází u silnice, a když říkám u silnice tak myslím v podstatě v ní. Jistič tedy musel dávat pozor nejen na lezce, v křeči se škrábajícího vzhůru, ale taky na auta a sebevražedné cyklisty kteří se každou chvíli vyřítili ze zatáčky a roztodivnými pohyby snažili se zamotat do lanoví. Chvílemi to vypadalo jako když se cowboy snaží ulovit divé zvíře do lasa, a to se pak zmítá, skáče, pohazuje oháňkou {pouze samci}, čepýří hřívu
{pouze samice},  funí, kouše a za výčtu desítek pojmenování genitálu, které mnohdy ani Otův naučný slovník nezná, mizí v prachu rozvířeném v tomto litem souboji.
Naopak Jirka se v tomto druhu lezení našel a překonal svoje rekordy. Dokonce i lehce odboural fobii z výšek. Tleskáme.
Včerejší plán byl jasný. Jedeme na plotny pod Helfštýn pilovat techniku nohou. Jo to jsme si ale jen mysleli. Vyrazili jsme v devět a už po 40 minutách jízdy stěrače na dálnici nestíhali a deštík co měl přijít ve tři byla nakonec průtrž v deset. Ale co. Když na Hané prší tak jedem na Vysočinu. Vytuněná sestava Petr Sedlák, Lilísek, Jirka a moje bezcenost, se rozhodla zaútočit na lokalitu Rozštípená skála u ŠlakHamru. Klasické lezení v krásné přírodě. Petr nám ukázal jak je možné se (v)zrušit během dvaceti minut ale o to víc se těší na další zážitky v sedáku viď?