Expedition to the rocks NO3

 Když už chce lezec rozmotat celé lano, musí na větší šutry. Pokračujeme v oprašování zapomenutých lezeckých oblastí. Další na řadě byl Bílý kříž. Až na samé hranici s Rakouskem, hned vedle Dyje u vesničky Dvůr Mitrov, je krásná 40m vysoká stěna pohraničníku. Ano, jištění je tady víc než skromné takže jsem byl podělanej u každého druhého kroku. Přece jen ještě nejsem připraven na cestu na druhy břeh a vidina zbytku života na dvou kolech {a ne, nemyslím tím zrovna motorku} pro mě taky není lákavá.  O to víc je tady ale kopřiv a hladového hmyzu. Borháky po pěti šesti metrech jsou na mě už celkem dost, takže když si někdo jako já v rychlosti počítá délku pádu tak to na morálu moc nepřidá. V posledním úseku jsem se odhodlával hoooodně dlouho. Jištění pode mnou cca 6-7 metrů. Já nad zemí asi 15 metrů a k dalšímu borháku dva metry přes převis. Ruce mě začínali natékat, prsty štípaly na rozpálené ortorule, nohy se mě třásly a já zoufale hledal kam založit vlastní jištění. Z jediné slušné pukliny kam by to šlo vylétávaly vosy. Představa ze tam hrábnu a nahmatám jejich hnízdo mě úplně nenadchla. Nakonec jsem se ale odhodlal, uvěřil že moje drahá bude i hbitá a v případě mého letu skočí šipku do kopřiv, stále držíc lano aby se její smeček neporouchal a ona nemusela po večerech skládat sunopuzzle, a nahoru se vyškrábal. Ale jinak stěna nádherná, příroda a klid na 100%. Mezi dvanáctou a třetí se na skále dali i smažit vejce takže jsem si musel dávat pozor abych je na ní nepoložil. V tom měl Lilísek výhodu. Každopádně pečená kačice se také nekonala. 
 Pro děti, které když mě v první cestě viděly, ztratili trochu chuť na lezení, jsem raději natáhnul lehčí pěknou koutovku. Odhodlali se, a ke konci dne už všichni spokojeni, unaveni, hladoví, a my dospěláci i s třeštící hlavou z dětského ryku a nekonečných otázek, usedáme do flotily vozidel a vyrážíme ku domovu.