Sněhy v Silůvkách

Stalo se to, co se ještě před týdnem zdálo být nemožné. Ta bílá studená věc se v naší nížině objevuje jen zřídka a když tak v tu nejméně vhodnou dobu. Tentokrát si to ale celkem sedlo. Protáhl jsem ti myško deset km stopy, ať si můžeš zajezdit, hlásím veřejně přes fb svojí milované. Není to moc, ale je to okruh takže si můžeš dát třeba tři kolečka na rozjezd Ps: trefil jsem to i na parádní západ slunce.

 No a druhy den jdeme na to. Vyrazili jsme v protisměru, abych se třeba nenudil kdybych to jel dva dny po sobe stejně. Takže začínáme stoupáním, jak to má kočička rada, pak dlooouze po rovině a nakonec dolů a domů.  Jako alfa pes ve psím spřežení jedu první a určuji směr a tempo. Až ve sjezdu nabírám náskok a pod kopcem zaujímám pevnou polohu odhodlán stvořit nějakou výběrovou fotku.  Země se zachvěla, a na vzdáleném obzoru objevila se drobná tečka. Ta jako vločka se snášela dolů a za libých hrdelních zvuků se blížila. Ano, pojď můj krásný sněhuláčku ať vidím z blízka hru svalů, jak se při zběsilé jízdě napínají pod obtaženými legínami. A už je tu. S úsměvem Lucie Bílé. Dost bylo poezie. Super projížďka s mojí kočičkou. Škoda že letos asi poslední