Sokolík Silůvky NO1

Původně jsem si chtěl udělat jen takové uložiště, kam si schovám svoje příspěvky na Facebooku. Taková krabička se vzpomínkama kdyby  to náhodou Cukrblík chtěl vypnout. No ale když už, tak bych si sem schoval i tenhle svůj příspěvek který vyšel i v knize o skautingu v Silůvkách. Ono těch příběhů z této doby sem ještě asi pár taky přistane. 

Ahoj kamarádi

Předně bych chtěl poděkovat za to označení "výrazný člen" které bylo v dopisu pro mě. Myslím že v našem oddíle bylo hodně mnohem výraznějších členů, tedy aspoň těch pozitivně výraznějších.

Vzhledem k tomu že na datumy nemám paměť, tak to co budu psát bude bez nich, abych se v tom nezamotal. A bohužel, nebo spíš bohudík není v mých silách vybrat jeden konkrétní zážitek. Je jich totiž tolik že bych nedokázal některý z nich upřednostnit. Tedy.........

Moje první setkání s Turistickým oddílem (tak se tomu tehdy říkalo) bylo když jsem byl ještě škvrně. Tedy asi 34let zpátky. Tehdy jsem byl poprvé s rodiči na táboře u Podkovy a popravdě jsou to moje první letmé vzpomínky z dětství. Jsou to jen střípky, ale přejezd aut po provizorním mostku ze čtyř klád nad potůčkem ze kterého se stala rozbouřená řeka si pamatuji jako by to bylo včera.

Do vlčat jsem pak nastoupil hned od šesti let. U nás v rodině to byla taková tradice a do "turistu" chodili všichni. Takový hlavní tahoun byl děda, který mě vyháněl, ano vyháněl na schůzky. Já se totiž chtěl dívat na seriál Goro bílý pes který začínal přesně ve stejnou dobu jako naše schůzky :)

Za vedoucího jsem měl Radýska, a i když si ani z tohoto období ještě moc nepamatuji tak táborové hry jsou nezapomenutelné.

Přechod do Havranů už si pamatuji velice dobře, a myslím že i já jsem byl pro moje vedoucí Dalibora a Habery nezapomenutelný. Sun vu Kung, opičí král, visící věčně někde na stromě nebo na skále. Těch zážitků bylo tak hrozně moc že by to bylo na samostatnou knihu. Krupičná kaše vařená na ohni nad hřištěm a slazená pendrekama v cukru protože jsme zapomněli cukr, táborová hra Navaho, tak neskutečně dobře zpracovaná že si ani nedokážu představit kolik to dalo práce. Puťáky kde se otestovala nejen naše fyzická zdatnost, ale i ta psychická. Noční hry, noční hlídky, táborová kuchyně. Nepopsatelná atmosféra v Tee-Pee, a ten pocit na slibové skále.

Přece jen bych tady ale rozepsal jednu akci která prověřila naše schopnosti a neschopnosti.

Měl to být dvoudenní výlet, závod kdesi na vysočině, kam jsme jeli bez vedoucích. Původní plán byl jednoduchý. Od startu jsme se podle slepé mapy měli přesunout pomocí buzoly na kontrolní stanoviště č.1 a následně na stanoviště č.2 kde jsme měli uvařit guláš z vlastních surovin co jsme si nesli s sebou. Následně pak do cíle první etapy. Druhý den potom pokračoval závod hlídek druhou etapou s dalšími úkoly které jsme ale neznali, a ani nepoznali neboť se nám vloudila chybička. Nedorazili jsme ani na první stanoviště. Asi špatná buzola bo co :) I tak jsme ale nepropadali panice a nálada téměř všech zúčastněných byla pozitivně laděna. Po několika hodinách chůze neznámo kam ( s vnitřním přesvědčením že víme kam) jsme podlehli tlaku času a otevřeli záchranou obálku kterou jsme fasovali při startu. No. Ona by nám možná pomohla kdybychom dávali pozor co nám na startu říkají ale takto jsme text z obálky "vraťte se na výchozí stanoviště" pochopili po svém. Místo na základnu jsme se vrátili na start a tam čekali, a čekali, a čekali.....až jsme se většinou hlasů čtyři z pěti rozhodli vyřešit problém po havransku. Vrátili jsme se do lesa, stan nemaje jsme si zrobili bivak z větví, uvařili blivajz který jsme skvostně nazvali gulášem a po vydatné večeří jsme za slastného hysterického hýkání jednoho z nás usnuli spánkem spravedlivým. Ráno bylo úžasné, hýkání nabralo na síle a tak jsme se vydali na cestu domu. Myslím že vzhledem k tomu kolik nám bylo, že nebyl žádný mobil, internet kde by jsme si vyhledali spoje z kotěhůlek do Silůvek, nebo volali o pomoc jsme zvládli situaci s nóblesou havranům vlastní. Jídlo jsme si udělali, noc přečkali ve vlastnoručně vyrobeném přístřešku, do Silůvek jsme dorazili v pořádku, beze ztrát na životech i na cti, a doma se hrdě pochlubili svým výkonem na který jsme byli pyšní. Zkrátka i když se nám začátek nepovedl tak bylo vidět že jsme byli dobře připraveni i na zvládnutí krizové situace. Jen si ještě vzpomínám jak večer u nás doma zazvonil zvonek a před domem stál Dalibor a Habera. Přišli se omluvit rodičům za to jak to dopadlo. A moje máma? " Však jsou všichni doma a v pořádku tak za co se omlouváte" :)

Koukám že jsem se zase rozkecal tak to zkusím zkrátit a uzavřít.

Sokolík mě provázel životem od mala a jeho stopy mám v sobě dodnes. Pořád jezdím na vandry, na vodu, lézt po skalách. Pořád spávám pod širákem a nedokážu si představit lepší dovolenou než v lese nebo u vody. A nejen dovolenou ale každý druhý víkend. Díky skautu jsem se poznal s jeskyňáři a dlouhou dobu jezdil do krasu objevovat nové podzemí, Skaut ve mně probudil lásku k přírodě a touhu po dobrodružství. Díky vedoucím za jejich nebojím se říct práci. Sám jsem si to vyzkoušel a proto mají můj obdiv s jakým nadšením a precizností to s námi zvládli. Díky Pichlákovi jsem začal hrát na kytaru a vždycky to byla moje meta hrát jako on. Radýska jsem obdivoval pro jeho vzdělanost což stále trvá, a u Dalibora jsem žasnul nad zručností a nápaditostí.

Přeju ti Sokolíku ještě spoustu let, spoustu nadšených členů, a spokojených skautíků. Vám vedoucím přeju spoustu nápadu a ať vaše Vlčata, Havrani, Berušky a Amazonky ve vás vidí také svoje vzory a vzhlíží k Vám tak jako my jsme vzhlíželi k našim vedoucím

Howk

SUN