Za Milkou do Alp

Projížďka s miláčkem Lilískem. Je horko tak jsme vyrazili za chladnějším podnebím. Blížil se víkend a my věděli že budeme bezdětní. Jak ale této mimořádné události využít. Spát, válet se, souložit a popíjet šampaňské? To ne, to by byla každodenní rutina a tohle si žádalo něco speciálního. No když už se teda Lili odvážila semnou projet na našem dvoukolém oři, a když se jí to tak zalíbilo, navrhl jsem jednu z mnoha AlpenStrasse.

Vyrazili jsme v neděli ráno a po asi hodině kroužení kolem Brna, kdy jsme se zoufale snažili najít nějakou směnárnu aby jsme měli aspoň něco v hotovosti na pokuty. Navigace nám ukazovala smělých osm hodin, ke kterým jsme si připočítali ještě 50%, tedy čtyři hodiny na přestávky a kochání se krásami Rakouského pohoří. V deset jsme překročili pomyslné hranice a čekala nás více jak dvouhodinová hrůzocesta po dálnici. Jako ano. Proti D1 luxus a zážitek ale nelze srovnávat osla s gepardem že. Překvapující pro mě bylo hlavně to, že za celou cestu jsme potkali asi jen dvě benzínky. To jsem trochu zbystřil a naznal jsem že tady se nádrž do hladového oka vyjíždět nedá. Benzínka prostě znamená, zastavujem, tankujem, a až potom pokračujeme, pokud tedy nechceme tlačit.

Alpy? Boží!!! Takovejch zatáček, serpentin, krucánků, silnice hladká a příroda neskutečná. Užívali jsme si každý kilometr, jen čas se nějak zrychlil. Mariazell, což měla být v podstatě polovina cesta, jsme dobili kolem třetí a to už nám začalo být jasné že do tmy se domů rozhodně nedostaneme. Ale co. Město a katedrálu kvůli tomu přece nevynecháme takže hurá za kulturou, a pak šup zase popojedem. Kousek za městem jsem zastavil u krásného výhledu, že si uděláme nějakou fotku ale to by nebyla Lili aby do průzračné vody v horské říčce kdesi v průsmyku neponořila nožku. A kdyby nožku. Ani kachna by se za tenhle výkon nemusela stydět. Na první pohled to vypadalo že tam bude vody tak po kotníky, ale když už ji vlnky začaly dosahovat tam odkud rostou nohy, bylo mě zima za ni. Voda, byť krásná měla odhadem tak tři stupně a já čekal kdy se z ní vynoří tučňák a začne hrát s lachtanem hokej. 

Z Alp už jsme vyjížděli za šera a hranici u Znojma přejeli hodně potmě. Museli jsme si dát i krátkou pauzu a na strništi v Rakousku v leže pozorovali hvězdy a rovnali záda. Přece jen 750Km za den už je docela moc. Pro příště už víme že do 500km je to pohoda, a taky že k času jízdy musíme přidávat jednou tolik, páč se všude couráme, kachníme, hledáme kešky a děláme prostě tolik dalších aktivit že 50% je málo. Každopádně jsem neskutečně šťastný že Lili je semnou na stejné vlně, skvěle se doplňujem a jsme si navzájem prostě úžasní parťáci. Těším se jakou další skopičinu vymyslíme a zrealizujem.